Osobní webové stránky

Když je student na cestách, aneb Skandinávské intriky::..

Fotografický videozáznam z výměnného pobytu ve Švědsku zde

--- --- --- --- ---

Jako žáci 3. ZŠ Kolín jsme se v rámci projektu European Comenius zúčastnili vý-měnného pobytu v jihošvédském městě Växjö. O různých čekaných i nečekaných ná-strahách během cesty, ale i autentické zážitky přímo z „místa činu“ se dozvíte v následující reportáži Jakuba Mazucha.

Tou cestou...

Myslím, že to známe my všichni. Když se pytel roztrhne, sype se prostě tak dlouho, dokud se celý nevysype. Nezapomenutelné zážitky pochází většinou z doby, kdy jsme už sice nebyli tak malí, ale ještě jsme nebyli natolik bystří, abychom si uvědomovali štěstí v neštěstí. A že spotřeba toho štěstí je opravdu neuvěřitelná a smůla se naštěstí vleze jen do jednoho pytle, ale zato pořádně objemného…

Pytel se trhá v šest hodin ráno, což způsobuje budík. Zatím je to ještě jakási malá škvírka. Balím si poslední fakt důležité věci - zubní kartáček, pastu, mobil, sluchátka, peněženku a hlavně pas. Snad mám všechno a hurá na letiště do Prahy. Venku vládne mocná paní Zima. Zasněžené silnice, na kterých se smýkají automobily, a okolní krajina, pokrytá bílou a studenou peřinou, nevěstí nic dobrého. „V odpoledních hodinách do Čech přijdou sněhové přeháňky, které k večeru mohou přejít v kalamitu, proto nedoporučujeme, pokud to není nezbytné, autem nikam nevyjíždět. Budou se tvořit sněhové závěje a jazyky, doprovázené ledovkou,“ předvídají meteorologové z rádia. „Třeba se spletli,“ říkám si duchu. Nespletli.

A škvíra se pomalu, ale jistě otevírá. Sraz je podle plánu, tedy v půl dvanácté na letišti, ale už samotný fakt, že nás je pět, je velmi podezřelý. Vidím své dva vrstevníky ze třídy a o kou-sek dál stojí další nervózně pošlapující dva o rok starší spolužáci. Na všechny dohlíží dvě učitelky, E. N. a K. K.. A pytel už se zase sype… Nejprve jen zapomenuté bačkory, takže vlastně jen zrnko, nebo dvě? Odbavení probíhá v pořádku a my spokojeně můžeme čekat v odletové hale. Nikdo ovšem netuší, jak rychle se pytel může rozpárat a vysypat celý.

Prozatím se sype jen sníh. Kalamita a předpověď jdou ruku v ruce. Co vločka, to zrnko z našeho pomyslného pytle. Těsně před boardingem je nám oznámeno, že let se posouvá kvůli hustému sněžení o půl hodiny. „Ok, to dáme…“ říkáme si ve vzájemné podpoře. Po půl hodině se hlášení opakuje, a do toho všeho začíná hustě sněžit, vůbec není vidět na krok. Prostě meteorologové mají pravdu, začíná kalamita. Jediní, kdo z toho mají asi radost, jsou vlekaři a lyžaři na horách. Rozhodně to nejsme my, žáci, kterým podruhé odložili let. Čímž se náš pytel znova nevědomky vyprazdňuje. Na letištní ploše mezitím probíhá boj se sněhem i časem. Sníh versus velké radlice a další hodina zpoždění. Na lavičkách sedící teenageři se nudí a někteří začínají vymýšlet kdejaké blbiny. Nejednou nás musí učitelka napomenout, abychom nerušili ostatní stejně znuděné spolucestující. Netrvá dlouho a paní se sympatickým bilingvním altem opět hlásí: „Let je z důvodu sněhové kalamity zpožděn o dvě hodiny. Za vzniklé nepříjemnosti se velmi omlouváme,“ což se ještě několikrát opakuje.

A zrnka písku stejně jako vločky sněhu se pomalu sypou a sypou…

To vše končí v deset večer, kdy je let zcela zrušen. Boj sněhu s velkými radlicemi definitivně 1:0 na nájezdy. Co teď? Babo, raď. Naštěstí naše dvě učitelky si rady vědí. Podávají reklamaci letu a zajišťují let náhradní - na šestou hodinu ranní. S úsměvem, v ruce poukázky do McDonaldu… Jenže, zkuste každé tři hodiny řešit menu v mekáči. Tak nějak mi přestává chutnat… Noc je přímo úmorná. Dva odvážlivci si stelou na velmi nepohodlných lavičkách, kde se nedá ani sedět, natož spát! „Zkusím je napodobit, měl bych si trochu odpočinout,“ honí se mi v hlavě. Debakl! Po hodině intenzivního usínání, to vzdávám. Procházím letištní halou, neustále a dokola. Časně ráno, v půl druhé, mám pocit, že kdokoliv by se mě zeptal na jakýkoliv gate, či obchůdek, dovedl bych ho tam napoprvé a bez bloumání. Dalším časovým zabijákem se stávají tři, v řadě postavené pojízdné chodníky. Každý bezúčelně používám nejméně dvanáctkrát, čímž zabíjím asi půl hodiny.

Ve skutečnosti se odlétává až druhý den v jedenáct. Nicméně zde se náš pytel ani zdaleka nedosypal. Jen tak nějak se zrnka zpomalují… Stejně tak i naše znavená těla po čtyřiadvaceti hodinách strávených na ruzyňském letišti…Těšíte se, představujete si, jaké to asi bude a tak nějak podvědomě si říkáte, že to ještě není všechno…

Pravda, není a v pytli díra jako Macocha!

Spolužačka, diabetička, dostává hypoglykemický záchvat přímo v letadle. Zkuste si poskytnout první pomoc, když vám personál letadla nedovolí se odpoutat! První pomoc ji podávají učitelé, neboť speciálně vyškolený personál na ni zprvu nevěřícně zírá. Ne, toto opravdu není nácvik první pomoci za mimořádných situací, toto je krutá realita. Naštěstí tlak v uších znamená jediné - rychlé přistání. Prázdná ranvej, sanitka, záchranáři, nosítka, nemocnice Kodaň a my čtyři a učitelka na letišti.

Pytel se stále ne a ne dosypat, ještě tam tak trošku zbývá, nejspíše pro cestu do cíle. Rozhodování, zda pokračovat dál, telefonování, jízdenky na vlak, správné nástupiště a hlavně správný vlak. Tak trochu ruleta. A tady nám kdosi s tím pytlem opravdu pomáhá. Vlak sice jede tím směrem, ale díky jakési sněhové kalamitě, jak trefné a nepřekvapující, je nutné přesedat. Navíc nový poznatek – ne všichni rozumí švédsky a ne každý švédský průvodčí umí anglicky. Nebýt všímavé cestující, zřejmě putujeme po vlastech švédských dodnes. V přeplněném vlaku- kdy se doslova jeden dotýkal druhého- se bez rizika a zranění dostat na jeho druhý konec se zdá být nemožné, nicméně je to jediné řešení doputovat do cíle.

Omyl, pár zrnek ještě přežívá…

Přestup, tentokrát na náhradní autobusovou dopravu, přijímáme s úsměvem, a tak se hrneme svižným tempem k přistavenému autobusu.

Ještě pár zrnek…

Do cíle naší cesty nejede autobus, nýbrž týž vlak, kterým jsme přijeli. Běh s kufrem ve sněhu nedoporučuji ani zdatným sportovcům. Spolužák padá- díky závoře, která mu stála v cestě- na kolejích přímo před naším vlakem, který měl každou chvíli odjíždět, což signalizovala výstražná světla a již zmíněné závory. Nakonec vyhráváme. A odměna? Klidná, dvacetiminutová, pohodlná cesta do cíle, kde nás naši přátelé vítají s úsměvem, my se také usmíváme, vždyť je přece zima a v zimě sněží, všichni se ve zdraví scházíme a cesta zpátky je až za týden a podle meteorologů bude sněžit i nadále…

Tím směrem...

Přijíždíme o den později, než bylo v plánu. Je už tma, tak nic moc nelze vidět. Švédský partner vypadá přesně tak, jak si přestavuji typického Švéda. Světlé vlasy, modré oči a široký přívětivý úsměv. Jmenuje se Simon Daveby a je zhruba stejně starý jako já. Vezou mě typickým švédským automobilem značky Volvo. Už samotný fakt, že se jedná o velice moderní typ vozu, a že rodina bydlí ve čtvrti s velmi honosnými a luxusními vilkami, nasvědčuje tomu, že rodina je zámožná. Matka je universitní profesorka a otec vysoce postavený úředník. Švédové běžně hovoří, kromě rodné švédštiny anglicky a německy a někteří i španělsky. Údajně rozumí i finštině, což mi nejde moc na rozum, vždyť je z ugrofinské větve.

De facto, první programový den, pátek, je zahájen ve stylu tance, který mi sice moc k srdci nepřirůstá, zato podívaná to je pěkná. Švédská vyučující naštěstí nezapojuje všechny, tak sleduji vše bezpečně zpovzdálí. Tady je také možnost se seznámit se všemi účastníky. Kromě nás, Čechů, Švédové hostí i přátelé z jihu, ze Španělska, kteří podle všeho neměli cestování tak záživné. Odpolední hodiny jsou volnější a atmosféra přeje lepší a srozumitelnější komunikaci, protože se všichni scházíme u Simona doma. „Hello. My name is Jakub. I like cyckling, swimming and skiing. My favourite subject in school are Geography and English.“ (pozn. – Ahoj. Jmenuji se Jakub. Rád jezdím na kole, plavu a lyžuji. Oblíbenými předměty ve škole je zeměpis a angličtina) nevědomky ze mě padá, při vzájemném představování. Zprvu dovádíme venku v parku. Sněhu je po kolena a my stavíme sněhuláky a koulujeme se – jedna radost. K večeru se přesouváme domů.

Sobota je výletní. Autobusem navštěvujeme švédské město Göteborg, které je vzdáleno asi tři hodiny od domoviny. Zde se nachází dvě hlavní programová a kulturní centra: Universum a Listenberg. Universum je zaměřeno na přírodní vědy. Obdivujeme zde kromě výborné atrapy tropického deštného pralesa také centrum různých hlavolamů. Listenberg je zábavný park, ve kterém jsou umístěny různé domy z různých pohádek.

Neděle je dnem rodinným. Dopoledne spolu s kamarády navštěvujeme Laser Game, kde se můžeme pořádně vyřádit. Odpoledne mě švédský partner zve do letní chalupy, kam dojíždíme na kole a kde odhrabáváme švédský sníh, a že ho bylo! Za pořádnou práci – pořádná odměna. Tak toto úsloví platí i ve Švédsku. Obrovská a chutná hostina a jelení maso je jakousi třešničkou na dortu. Závěr dne trávíme na kole, kterým se přesouváme opět domů k Simonovi.

V pondělí ráno jdeme do místní školy. Škola je kompletně bezbariérová a jednopatrová, velmi rozlehlá a moderní. Téměř v každé učebně mají počítač společně s projektorem. Postupně navštěvujeme hodiny historie- která se přednáší v švédštině- a věd, jež jsou vyučovány ve srozumitelnější angličtině. Zde nás taktéž čeká chemická show. Odpoledne se nese ve znamení sportu. V nedalekém sportovním centru okoušíme bruslení, lezení po stěně a curling.

Závěr našeho pobytu, tedy úterý, se nese ve znamení vaření. Každý se nějak podílí a všechna „díla“ jsou představena na závěrečné hostině ve škole, kde se setkávají úplně všichni ti, kteří se jakkoliv podíleli na výměnném pobytu, tedy učitelé, studenti a samozřejmě i rodiče žáků.

Ve středu ráno si dobaluji poslední drobnosti, loučíme se s novými přáteli a společně ve zdraví a plni nových poznatků a slzách smutku sedáme do vlaku a nyní již bezpečně a bez rizik a jiných nepříjemností dojíždíme přímo na kodaňské letiště. Zde přesedáme na letadlo a netrvá dlouho, než padneme do náručí svým milovaným rodičům a vrátíme se do svých nejpohodlnějších postelí, vždyť ne nadarmo se říkává „Všude dobře, doma nejlépe!“

Od té doby mám pocit, že mě už na cestách nemůže opravdu nic překvapit. Důležité je nepodlehnout panice v krizové situaci, mít dostatečnou zásobu nejen jídla, ale i humoru, a hlavně vědět, že každá díra se dá zalátat, jen vědět jak.

text: Jakub Mazuch

jazyková korektura: PhDr. I. P.

Copyright © 2014 - 2017 | Vytvořil: Jakub Mazuch (mazuch.net) | Všechna práva vyhrazena.